Podle mě je velice náročný udržet ten vztah mezi tím znát cestu a jít po ní. Ano, můžu dělat úplně konvenční věci úplně nekonvenčně, ale jednou se taky můžu probudit a zjistit, že jezdím nekonvenčním způsobem do konvenční práce konvenčním autem po konvenční ucpaný magistrále, jím nekonvenčně konvenční vidličkou v konvenční závodce abych nekonvenčně živil konvenční rodinu a z toho pocitu vyjímečnosti, že jsem na něco přišel zbyde opravdu jen ten pocit.

Já jsem kdysi velmi dávno Z mladické nerozvážnosti nastoupil do korporátní firmy asi abych vykoupil jednu nesvobodu jinou nesvobodou (nebo nevim co jsem si myslel) s utkvělou iluzí, že se jen povozim na vlně a zůstanu patřičně nekonvenční. Při prvním teambuildingu jsem dostával záchvaty smíchu a nemohl uvěřit, že to co vidím se s takovou lehkostí a samozřejmostí opravdu děje přímo přede mnou.

No nikdy jsem si na to nezvyknul, ale všimnul jsem si, že díky otupělosti začínám pomalu metamorfovat v objekty dřívějšího posměchu a není žádný rozdíl mezi mým nekonvenčním přístupem od přístupu lidí vykonávjících stejnou práci ze svého nejhlubšího přesvědčení. Stávalo se z toho hrozný psycho až do stavu kdy jsem se musel k nepochopení všech determinovat.