Citace:
Úpadek národního státu nás žene do náruče korporací
Svět ovládaný korporacemi, v němž jsou genetické modifikace a tělesné implantáty samozřejmostí, ještě nedávno působil jako čirá fantasmagorie. Dnes však klasická díla kyberpunku můžeme číst jako zneklidňující vizi světa, před jehož branami právě stojíme.
Letos uplyne třicet let od vydání kultovního kyberpunkového románu Williama Gibsona Neuromancer. Gibsonův románový debut sice nebyl prvním dílem, které obsahovalo prvky pro kyberpunk charakteristické, nebyl ani prvním, jež si označení kyberpunk vysloužilo, stal se ale pečetí, jež se do tohoto subžánru sci*fi navěky otiskla a definovala ho. Gibson a jeho generační souputníci, mezi něž patřili Neal Stephenson, John Shirley, Pat Cadigan nebo Bruce Sterling, pak v průběhu osmdesátých let svými texty tvořili fenomén, který přepisoval dějiny sci*fi nejen po stránce formální, ale i v tom, jakým způsobem odrážel sociální a politickou realitu. Ne že by sci*fi vždy nějakým způsobem s politickými tématy nepracovala, stačí připomenout třeba Roberta A. Heinleina a jeho chvalozpěvy na militarismus (Hvězdná pěchota, Starship Troopers, 1959) či volnotržní liberalismus (Měsíc je drsná milenka, The Moon Is a Harsh Mistress, 1966), nebo naopak kapitalismus nelítostně kritizující romány Alfreda Bestera jako Zničený muž (The Demolished Man, 1953) či Hvězdy, můj osud (The Stars My Destination, 1956). Světy kyberpunkových děl ale stojí tak nějak blíž tomu našemu. Nenacházejí se – na rozdíl od zmíněných děl – v mezihvězdné budoucnosti, pouze tematizují realitu v technologicky a sociálně vyostřenější podobě. Po třiceti letech od vydání Neuromancera se sice nedá říct, že by jeho svět byl již naší přítomností, dělí nás od něj ale možná už jen velmi málo.
High tech and low life
Kyberpunkové světy mohou mít samozřejmě různé podoby, od sluneční soustavy rozdělené mezi genetiky Tvárné a kybernetiky Mechanisty ze Sterlingova Schismatrixu (Schismatrix, 1985) po islámský svět futuris*tické variace na New Orleans, plný sexuálních změněnců, drog a mozkových implantátů v Když přitažlivost selže (When Gravity Fails, 1987) G. A. Effingera. Gibsonův Neuromancer je ale pro celý žánr natolik paradigmatický, že může bez nesnází sloužit jako modelový příklad, na němž lze pozorovat, do jaké míry se jeho svět blíží tomu našemu.
Pro kyberpunk je charakteristické spojení „high tech and low life“, tedy rozvité technologie, hlavně v oblasti IT, kybernetiky a jejich propojování s lidským tělem, prolínající se s úpadkem nebo radikální proměnou sociálního a politického řádu. Jeho antihrdinové jsou odcizení samotáři, pohybující se v zadních uličkách a temných zákoutích systému, ať už jde o hackery, kovboje kyberprostoru, jejichž centrální nervový systém se stává zbraní v nekonečném prostoru sítě, nebo pouliční samuraje skrývající smrtící zbraně operativně umístěné do tkání jejich těl. V postindustriál*ních dystopiích, v nichž se pohybují, by jen těžko hledali nějaké ideály, daleko spíš se mohou upínat na často iluzivní představu vlastní nezávislosti, opojení svými schopnostmi nebo vášní k drogám, jež je nezastupitelným prvkem kyberpunkových univerz. Opalizující prostor informační dálnice kyberprostoru má protiklad v ponuré, neony prosvícené realitě špinavých ulic, nad nimiž se tyčí mrakodrapy a kdesi nahoře, na oběžné dráze, luxusní prázdninová a rezidenční letoviska pro příslušníky vládnoucích tříd. Těmi ale už dávno nejsou, a to ani zdánlivě, politické elity. Neuromancer nám ukazuje výsledek vývoje, jež prolíná celou druhou polovinou dvacátého století, kdy obraty soukromých společností překonávají rozpočty mnoha států a jejich zájmy sahají od těžby nerostných surovin po výrobu filmů. Tím, kdo vládne, jsou korporace.
Korporace a jejich svět
Proces úpadku národního státu lze ilustrovat nejlépe právě na vztahu soukromých společností a státní moci. Jestliže ještě v devatenáctém století byla Východoindická společnosti nástrojem Britského imperialismu, který pomáhal účinně ovládat kolonizovaná území, ve dvacátém století se role obrátily. Začala éra vojensko*průmyslového komplexu, doba, kdy státy, které si zatím ještě podržely výsadní nárok na použití legitimního násilí, začaly vojensky hájit zájmy soukromých firem. V kyberpunkových světech je tento proces doveden ke svému logickému důsledku, pádu národního státu do naprosté bezvýznamnosti a vzestupu korporace jako držitele práva na násilí a skutečné moci. O tomto důsledku Gibson v Neuromancerovi píše: „(…) moc byla chápána jako moc koncernů. Mezinárodní společnosti zaibacu změnily běh lidských dějin, překročily staré bariéry. Chápány jako organismus, dosáhly jakési nesmrtelnosti. Zabitím deseti klíčových úředníků nelze zaibacu zabít; další čekají na vzestup po žebříku, zaujímají uvolněná místa a získávají přístup k paměti společnosti.“
Tato nová struktura moci, nahrazující moc národního státu, nevyhnutelně mění i celou sociální strukturu. Být zaměstnancem firmy už není cosi nahodilého, občanství jako začlenění do hierarchie moci zaniká a to, co hraje zásadní roli, je právě příslušnost ke korporaci. Case, hlavní hrdina Neuromancera, přesně postihuje, jakým způsobem taková změna formuje nejen korporátní kulturu, ale i svět mimo korporace: „Vždycky si to představoval jako postupnou a uvědomělou přizpůsobivost soustrojí, systému, mateřskému organismu. To také byly kořeny netečného postoje ulice, tento vědomý postoj předpokládající kontakty, neviditelné spoje vedoucí vzhůru k neviditelným úrovním vlivu.“ Pracovat pro korporaci znamená být pevně usazen v hierarchii a díky tomu také mít jisté elementární jistoty – „podnikové bydlení, podniková hymna, podnikový funus“. Patřit k elitě korporátního systému nadto umožňuje život v luxusu, hypertrofovaný konzum současné vládnoucí třídy ozdobený možností designovat vlastní tělo v dokonalý výrobek spektáklu, který pozoruje už jen sám sebe: „(…) zlatá mládež, kterou včera večer viděl na rogalech nad vodní tříští. Teď si všiml, že jsou nepravidelně zbarvení, tužkový efekt vyvolaný selektivním melaninovým dopingem, rozmanité, rovně ohraničené stíny zvýrazňovaly muskulaturu, malá ňadra dívky, zápěstí jednoho z chlapců, spočívající na bílém emailu stolní desky. Caseovi připadali jako stroje postavené na závody; doladil je i holič, i návrháři bílých bavlněných šortek, i řemeslníci, kteří jim vyrobili kožené sandály a jednoduché šperky.“
Propadnout nepříliš hustým sítem korporátních zájmů potom znamená být odkázán sám na sebe – život v liberální „utopii“, v níž roli hrají jen vlastní schopnosti odolávat dravosti ostatních a prokazovat tu svou. Přesun moci do korporátní sféry znamená, že spoléhat se dá už pouze na sílu: „Night City bylo něco jako nějaký pomatený pokus v oblasti sociálního darwinismu, navržený znuděným výzkumníkem, který pořád držel prst na tlačítku rychloposuvu. Přestaň shánět a potopíš se beze stopy, ale pohni se příliš rychle a protrhneš křehkou blánu povrchového napětí černého trhu; v každém případě je po tobě a nezůstane nic, než nějaká nejasná vzpomínka v takové součástce příslušenství jako je Ratz, třebaže srdce nebo plíce nebo ledviny mohou přežít k službě nějakému cizinci, který má dost nových jenů pro nádrže kliniky.“
Budoucnost je krátká
Kyberpunkové vize budoucnosti se v mnoha ohledech naplnily. Sny o kyberprostoru z počátků osmdesátých let se realizovaly internetem, genetické modifikace se dnes prolamují etickými kodexy a otázka prolínání člověka a stroje také už dávno není jen tématem pár blouznících transhumanistů. Neméně důsledně se ale naplňují také vize proměny mocenských hierarchií a posuny jejich center od přinejmenším nominálně politických k těm jednoznačně ekonomickým. Na rozdíl od technologických změn, kdy se například internet může stát jak vše prostupujícím nástrojem kontroly, manipulace a ovládání, tak zároveň i prostředkem jejich podvracení a rozkladu, změny na rovině moci přinášejí o poznání pesimističtější obraz budoucnosti. Když se politika státu stává vůči korporacím pasivní a více či méně služebnou, když jeho hlavní starostí je připravit korporátní struktuře co nejpříznivější podmínky, aby se jako parazitní organismus nepřesunula jinam, a když dochází i k personálnímu prolnutí stávající státní moci a korporátní hierarchie, je namístě se ptát, jak dlouho ještě budeme moci mluvit pouze o budoucnosti. Možná už nás kyberpunkové vize za uplynulých třicet let začaly dohánět. Četba kyberpunkových textů nám bohužel příliš návodů na to, co proti takovému vývoji dělat, nedává. Snad jen odevzdat se iluzi vlastní nezávislosti, opojení svými schopnostmi nebo drogovému rauši.
spravny zaver je samozrejme "zalozte si svoji vlastni a efektivnejsi korporaci"<div style="font-size: xx-small;color: #0000ff;display: inline-block;text-align: center;width: 100%;">
