Citace:
Takže jsem to nakonec vzdal, opřel se o zeď a rozhodl se zkrátit si chvíli počítáním drobných po kapsách. Říkám zkrátit chvíli, jenže pro lidi mé profese je tahle činnost stejně důležitá součást tréninku, jako když profesionální boxer mačká gumové míčky. Rozhodně to není kratochvíle v běžném slova smyslu. Je to stále opakovaná aktivita, která vám jako jediná umožní odstranit veškeré nepravidelnosti. Na každý pád prostě stále dbám na to, abych měl po kapsách vždycky slušnou zásobu drobných. V pravé kapse sto a pětisetjeny, v levé kapse padesáti a desetijeny. Jedno a pětijeny si ukládám zásadně do kapsy na boku a k počítání je neužívám. Pak už jen strčím ruce do kapes, a zatímco pravou rukou přepočítávám celkovou sumu ve sto a pětisetjenech, počítá zároveň moje levá ruka padesáti a desetijeny. Kdo to nikdy nezkoušel, těžko si představí, jaké takové počítání vlastně je, ale ze začátku je to každopádně činnost dost náročná. Znamená to provádět levou a pravou hemisférou každou zvlášť jiný výpočet, a oba výsledky pak ještě sesadit dohromady, jako když skládáte rozpůlený meloun. Pokud na to nejste zvyklí, povede se vám něco takového jen dost těžko. - - - Po pravdě vlastně nemám ponětí, jestli vážně při přepočtech používám pravou a levou hemisféru zvlášť. Odborník na neurofyziologii by měl na věc dost možná jiný názor, já ale nejsem neurofyziolog, a krom toho mám při svém počítání opravdu dojem, že mi obě hemisféry pracují odděleně. I únava, která na mě po takových výpočtech padá, se mi zdá být docela jiné kvality než ta z normálních počtů. Právě proto si tedy pro zjednodušení říkám, že mi pravá půle mozku počítá obsah pravé kapsy a levá půlka kapsu levou. Osobně si myslím, že celou řadu událostí, záležitostí a fenoménů našeho světa je opravdu potřeba brát tak trochu zjednodušeně. Není to ale tím, že bych snad měl v povaze si usnadňovat věci – i když připouštím, že mi takové sklony nejsou docela cizí – ale proto, že situací, kdy se zjednodušené nazírání na věci blíží jejich skutečné podstatě víc, než všechny ortodoxní interpretace, najdete ve světě kolem sebe kvanta. Nakolik by nás například omezilo v normálním, každodenním životě, pokud bychom si naši planetu nepředstavovali jako zeměkouli, ale jako obří stolek z kavárny? Teď tu samozřejmě uvádím dost extrémní příklad toho, jak se věci překrucovat nemají. Je ale fakt, že pokud budeme pro zjednodušení považovat zeměkouli za obří kavárenský stolek, nemusíme pak už řešit celé řady nepodstatných maličkostí, které pro nás plynuly z představy kulovité zeměkoule – řekněme třeba gravitaci, datovou linii, nebo rovník. Kolikrát za život se totiž jako normální člověk musíte zabývat zrovna takovým rovníkem? A proto se tedy na věci dívám vždycky ze zjednodušujícího hlediska. Svět, jak ho vidím, mi totiž připadá jako složený z velké řady, málem z nekonečného množství nejrůznějších možností, a už proto je aspoň do jisté míry na jednotlivých lidech, aby ho spoluvytvářeli tím, že z těch možností nějaké vyberou. Svět jsou právě takové kavárenské stolky, zkondenzované z hromad a hromad alternativ. Abych se ale vrátil k věci: provádět levou a pravou rukou v jednu chvíli dva různé výpočty rozhodně není nijak jednoduchá záležitost. I mně samotnému trvalo nehezky dlouho, než jsem se to pořádně naučil. Jakmile se vám to ale jednou povede, čili: jakmile jednou pochopíte princip, už tu schopnost jen tak nezapomenete. Je to stejné jako s ježděním na kole nebo s plaváním. Čímž netvrdím, že to už pak nemusíte dál procvičovat. Schopnosti se mohou rozvíjet a forma vybrušovat pouze neustálým cvičením. A právě proto nosím stále po kapsách hrsti drobných a volné chvíle věnuju přepočítávání. Momentálně jsem měl právě po kapsách tři pětisetjeny a osmnáct stojenů, padesátijenů bylo sedm a desetijenů šestnáct. Celková suma dělala 3810 jenů. Výpočet nedal skoro žádnou práci. Při takhle malém množství to šlo snáz než počítání na prstech. Spokojeně jsem se opřel o nerezovou stěnu a zadíval se na dveře před sebou. Neotvíraly se.
Nasledujici uryvek je treba brat z hlediska Jungovskeho vyznamu. Totiz, ze kazda osoba ma personu a stin. V kratkosti: Persona je to, za co se povazujeme / za co jsme povazovani / vsechny nase role (otec, moderator fora, student atd...). Lide si obvykle mysli, ze cela osobnost je pouze persona/persony. Nicmene stin/stiny jsou to, co k persone patri, o cem se nemluvi a ceho se desime natolik, ze to popirame priznat a to dokonce "vnitrne". Tj. k persone trepliveho ucitele muze byt stin tyran zaku nebo sexualni zvrhlik nebo adrenalinovy motorkar atd.
Citace:
„Jak to vypadá, máš tu dívku asi rád,“ říká starý pán. „Zaslechl jsem to, i když jsem to vůbec neměl v úmyslu. To proto, jak tu u tebe po celou dobu sedím. V horečce člověk blouzní, tak už to chodí. Nemusíš se nijak stydět. Každý se v mládí někdy zamiloval, ne?“ Mlčky kývám. „Je to hodná dívka. A dělala si o tebe velké starosti,“ usrkává starý pán čaje. „Aby ses do ní ale zamiloval, to se zrovna nehodí. Nemluvím o tom zvlášť rád, ale povědět ti to musím.“ „Ale proč by se to nemělo hodit?“ „Ona totiž tvé city nedovede opětovat. Za to nikdo nemůže. Není to tvoje vina, není to ani její vina. Takový už je prostě svět. A svět, ten nikdo z nás nezmění. Stejně jako nepřimějeme řeky, aby tekly obráceně.“ Zvedám se na posteli a třu si oběma rukama tváře. Mám dojem, jako by se mi o číslo zmenšil obličej. „Vy teď asi myslíte na ty záležitosti s duší, nemám pravdu?“ Starý pán přikyvuje. „Já ji mám, ale ona ne. Takže ji můžu milovat sebevíc a vůbec nic tím nezískám. To jste chtěl říct?“ „Přesně to,“ přitaká starý pán. „Ty svou duši zatím jen ztrácíš. Ona ale žádnou nemá. Stejně jako ji nemám já. Stejně tak jako ji tu nemá nikdo.“ „Jste na mě ale přece tolik laskavý? Staráte se o mě, sedíte tu u mě a ani se nevyspíte. To by přece člověk bez duše nemohl nikdy dokázat?“ „Bohužel, mýlíš se. Mít duši není to samé co pouhá laskavost. Laskavost je docela nezávislá funkce. Přesněji řečeno, je to povrchní funkce. Je to zvyk, s duší nemá nic společného. Duše, to je něco mnohem hlubšího, mnohem silnějšího. Mnohem rozporuplnějšího.“ Zavírám oči a sbírám do všech stran rozběhlé myšlenky. „Víte, co mě teď napadlo?“ ptám se pak. „Jestli to není tak, že člověk ztrácí duši, když zemřel jeho stín. Trefil jsem se?“ „Dokonale.“
A konecne neco, k cemu ani neni treba moc vysvetlovat symboliku:
Citace:
V temnotě na zemském dně to ovšem bylo něco trochu jiného. Tak za prvé tu – což už ale opravdu nemusím říkat – nebylo vůbec nic vidět. Neviděli jste, co přijde dál, ani jak daleko ještě musíte vylézt, natožpak kde se sami právě nacházíte, co máte vlastně pod nohama a jestli vůbec lezete správnou cestou. Nikdy jsem netušil, kolik strachu vám přinese, když přijdete o možnost orientovat se zrakem. Taková věc vás totiž v jistých situacích připraví o měřítka hodnot, a s nimi pak i o hrdost a odvahu, která je na těch měřítkách založená. Kdykoliv se člověk pokouší dosáhnout něčeho nového, je docela přirozeně potřeba mít jasno ve třech bodech. Za prvé: čeho se mi povedlo dosáhnout do téhle chvíle? Za druhé: jakou zaujímám pozici právě v tuhle chvíli? Za třetí: co mám dělat od téhle chvíle dál? Nic víc a nic míň. Pokud vás o tyhle tři záchytné body někdo nebo něco připraví, zůstane vám jen strach, nedůvěra v sebe samého a pocit vyčerpanosti. Což přesně byla moje současná situace. Technická obtížnost cesty nebyla sama o sobě tak velký problém. Problém bylo, nakolik tu člověk může ovládat sebe sama.
<div style="font-size: xx-small;color: #0000ff;display: inline-block;text-align: center;width: 100%;">
