Původně odeslal dharmabum
Díky za reakci, Orbe! Trochu mě mrzí, že můj post zřejmě vyzněl jinak, než byl míněn. Koneckonců je to ale nevyhnutelný, protože už tak mi přišlo, že na sebe na veřejným fóru prozrazuju zbytečně moc. Vzhledem k tomu, jak to tu funguje a nastavení většiny lidí s tím ale nemám problém. Nicméně niterný motivace a procesy tu neodhaluju ani když napíšu příspěvek dlouhej jako kráva, viz. ten o pár postů výše.
Za sebe teda můžu jen říct, že to mám v hlavě ohledně touhy srovnaný. Když jí odložím, budu pasivní, a to nechci a nemůžu si dovolit, protože bych za chvíli neměl ani motivaci se najíst a udržet tělo při životě. To je svým způsobem taky "řešení", ale nepovažuju ho za šťastný. Ne dokud nejsem opravdu připravenej "vyvanout". A to tedy nejsem, jinak bych právě teď nepsal tenhle post na tomhle fóru.
Pokud teda příkývnu životu, určitě se chci postarat o to, aby to, co jím, nebyly úplný chemický sračky, a aby vzduch co denně dejchám nebyl plnej olova. Z toho důvodu kupuju potraviny v bio kvalitě, pokud ta cena není úplně přemrštěná a nekomplikuje mi život je sehnat (neznamená to, že jsem fanatik co nesní mrkev nebo jabko ze supermarketu, který je zjevně stříkaný). A z toho důvodu mě taky nebaví žít v bezůtěšným paneláku na okraji ještě bezůtěšnějšího sídliště obklopenej z jedný strany hlavním tahem na Brno a z druhý strany výpadovkou na Ostravu.
Můžu o víkendech jezdit na chalupu do krásnýho prostředí, ale potkávat se tam občas s matkou a dalšíma lidma, co mi nutí, jakej jsem blb že "se svou hlavou" nemám pořádnou práci, že nechceme s přítelkyní děti apod., to mě vysiluje a nikam to nevede, nedobiju se tam jak bych potřeboval. Tedy prostě bych rád svojí vlastní celoročně obyvatelnou chalupu někde na horách nebo v jiným zdravým prostředí.
Nepovažuju to za útěk ani v nejmenším. Protože město i společnost lidí mi za těch 30 + let dala a ukázala, co mohla, a jestliže jsem se rozhodnul v tom nepokračovat dál nebo už tomu nevěnovat energii, je prostě jen racionální nastavení priorit. Tohle nemá co dělat s iluzí, že ve městě meditovat nejde, tak si budu myslet, že se přestěhuju do lesa a budu hned osvícenej. Mě to totiž ve městě jde, ale nic to nemění na faktu, že ovzduší města je jako jed, a mísí se tu spousty nesourodých energií. Vyzkoušel jsem život ve městě i život mimo něj a vím, že rozdíl v tom je, a sakra velkej. Co se týče vědomí, není to problém, můžu odvracet pozornost a všímat si jen toho čeho chci nebo ještě líp, nereagovat vnitřně na negativní podněty zvenčí. Pokud by k tomuhle někdo nedospěl po pár letech seriózního úsilí v rámci nějaký "duchovní" cesty, nemělo by vůbec smysl se snažit dál a doufat v nějakej posun. Ale ty energie, to už prostě ignorovat nejde. Ano, přijde fáze, kdy je dobrý se vzdát úsilí, a dokonce i fáze, kdy je dobrý se vzdát všeho. Ale jenom proto, že jsem tu svobodu zahlédl koutkem oka díky meditaci, tak jako tys jí možná zahlédnul díky kyselinovým "výletům" v kombinaci se svou nadprůměrnou inteligencí, si nebudu myslet, že už jsem svobodný a že tak můžu jednat. Vím, co je pro mě cílem, vím i jak k tomu cíli dojít, vím že dobro a zlo a ostatní protiklady jsou z absolutního hlediska jen iluze. Ale to mě pořád ještě nestaví do pozice člověka, kterej je nad ty protiklady povznesenej a proto si může hrát na soudce lidí nebo se chovat jako by už nemusel rozlišovat mezi dobrem a zlem nebo pro něj neplatily různý omezení. Tyhle relativní kategorie je nutný respektovat dýl, než si řada "vidoucích/vědoucích" myslí.. a to že je někdo vnímal jako spoutávající ducha a začal je ignorovat dřív než na to měl nikdy nevedlo ke skutečné svobodě a zbavení se okovů, ale vždycky jen k pádům do hrozných osobních iluzí, ze kterých často není vůbec návratu.
Jak říkám, počítám s tím, že věci který jsem nevyřešil doteď si i na to nejkrásnější místo na světě s nejčistším vzduchem potáhnu ssebou. Ale s tím jsem srovnanej. A určitě i kulisy mají svůj význam. Žil jsem na samotě rok po výšce, kdy jsem měl dostatek aliby i peněz na to, abych nic nemusel dělat a mohl si srovnat priority. A spousta věcí, který bych jinde řešil, tam prostě odpadla sama, nebyla, protože když žiješ v lese, zákonitě se ti život zjednoduší. A neviděl jsem důvod, kdyby mi tenkrát peníze nedošly, abych se vůbec do společnosti vracel a snažil se zapojovat. Teď, po nějakých 6ti letech se tedy snažím se "do lesa" vrátit.
A nepovažuju to za útěk ani za schovávání se. Protože když jsi někde sám, jsi konfrontovanej se svýma slabostma v podstatě úplně stejně, jako když žiješ v srdci velký rodiny, kde ti ty jednotlivý členové se kterýma jsi ve vztahu nebo lidi v práci, v obchodě či na ulici nastavujou zrcadlo.
Mám na to teď sílu a mám na to čas, tak se snažím prostě vydělat peníze, abych si mohl dovolit ten luxus žít v pokud možno zdravým příjemným prostředí. Ale jsem zároveň srovnanej s tím, že to nemusí vyjít a když to nevyjde, tak jsem připravenej prožít celej život v Olomouci ve svým dvoupokojovým bytě. No problem. Ale za pár let by mě mohlo pekelně srát, že jsem aspoň nezkusil vypadnout, že jsem pro to neudělal maximum když jsem mohl. Protože je kravina jíst bio věci, když žiješ u silnice. A možná by mohla být i kravina snažit se žít zdravě, když třeba planeta půjde stejně do kytek. Ale to, že zítra můžu umřít já nebo může zahynout většina populace díky nějaký přírodní nebo ekologický katastrofě neznamená, že dneska neudělám to nejlepší pro to, aby život kterej žiju byl co nejkvalitnější ve všech ohledech, který považuju za podstatný.
Jeden můj učitel kdysi dával dobrej příklad: "Mám rád měkkou pohodlnou postel s načechranou peřinou. A nevidím důvod, proč bych se jí měl zříkat. Ale když jí z nějakého důvodu nebudu mít k dispozici, nebudu tím trpět, vyspím se klidně i na tvrdé zemi a budu stejně šťastný." A tohle pro mě osobně vystihuje podstatu. Nezříkat se věcí navenek, ale uvnitř, ve smyslu nepřipoutanosti. Klidně užívej, co se ti nabízí, ale netrp když to nemáš ani si nezlámej vaz honbou za tím. A já se určitě nikam neženu, protože kdyby jo, už bych to co jsem si "vysnil", dávno měl, není to nic nedosažitelnýho.
Mohl bych to udělat jako ty, svým způsobem to vyhrotit a sedět už teď pod horama tak jako ty už jsi dva roky v Brazílii. Jenže kdybych tomu věnoval tolik úsilí co ty, bylo by to na úkor mojí Cesty, neměl bych už sílu na praxi ani další věci, který jsou pro mě důležitější než sázení nebo vydělávání peněz. Nejsem ochoten stát se kvůli sázení autistou uzavřeným ve svým světě a své hlavě natolik, že přestanu objektivně vnímat a posuzovat potřeby druhých a respektovat jejich city. A vím, že by se mi to mohlo stát... mimochodem tím absolutně nechci říct, že tobě se to stalo!!!
A pak je možný, že bych za dva tři roky měl to, co jsem si vybral, ale tím procesem toho vydělávání by ve mě něco důležitýho umřelo a stal by se ze mě hroznej zahořklej cynik nebo někdo, kdo by se už nedokázal radovat z toho, co dosáhl, ani užívat rozumně věcí, ke kterým celý roky tak usilovně směřoval. Třeba proto, že bych měl víc, než bych skutečně potřeboval a to by mě nutilo přemýšlet o tom, jak s tím vším naložit. :wink:
