Takže jsem to nakonec vzdal, opřel se o zeď a rozhodl se zkrátit si chvíli počítáním drobných po kapsách. Říkám zkrátit chvíli, jenže pro lidi mé profese je tahle činnost stejně důležitá součást tréninku, jako když profesionální boxer mačká gumové míčky. Rozhodně to není kratochvíle v běžném slova smyslu. Je to stále opakovaná aktivita, která vám jako jediná umožní odstranit veškeré nepravidelnosti. Na každý pád prostě stále dbám na to, abych měl po kapsách vždycky slušnou zásobu drobných. V pravé kapse sto a pětisetjeny, v levé kapse padesáti a desetijeny. Jedno a pětijeny si ukládám zásadně do kapsy na boku a k počítání je neužívám. Pak už jen strčím ruce do kapes, a zatímco pravou rukou přepočítávám celkovou sumu ve sto a pětisetjenech, počítá zároveň moje levá ruka padesáti a desetijeny. Kdo to nikdy nezkoušel, těžko si představí, jaké takové počítání vlastně je, ale ze začátku je to každopádně činnost dost náročná. Znamená to provádět levou a pravou hemisférou každou zvlášť jiný výpočet, a oba výsledky pak ještě sesadit dohromady, jako když skládáte rozpůlený meloun. Pokud na to nejste zvyklí, povede se vám něco takového jen dost těžko. - - - Po pravdě vlastně nemám ponětí, jestli vážně při přepočtech používám pravou a levou hemisféru zvlášť. Odborník na neurofyziologii by měl na věc dost možná jiný názor, já ale nejsem neurofyziolog, a krom toho mám při svém počítání opravdu dojem, že mi obě hemisféry pracují odděleně. I únava, která na mě po takových výpočtech padá, se mi zdá být docela jiné kvality než ta z normálních počtů. Právě proto si tedy pro zjednodušení říkám, že mi pravá půle mozku počítá obsah pravé kapsy a levá půlka kapsu levou. Osobně si myslím, že celou řadu událostí, záležitostí a fenoménů našeho světa je opravdu potřeba brát tak trochu zjednodušeně. Není to ale tím, že bych snad měl v povaze si usnadňovat věci – i když připouštím, že mi takové sklony nejsou docela cizí – ale proto, že situací, kdy se zjednodušené nazírání na věci blíží jejich skutečné podstatě víc, než všechny ortodoxní interpretace, najdete ve světě kolem sebe kvanta. Nakolik by nás například omezilo v normálním, každodenním životě, pokud bychom si naši planetu nepředstavovali jako zeměkouli, ale jako obří stolek z kavárny? Teď tu samozřejmě uvádím dost extrémní příklad toho, jak se věci překrucovat nemají. Je ale fakt, že pokud budeme pro zjednodušení považovat zeměkouli za obří kavárenský stolek, nemusíme pak už řešit celé řady nepodstatných maličkostí, které pro nás plynuly z představy kulovité zeměkoule – řekněme třeba gravitaci, datovou linii, nebo rovník. Kolikrát za život se totiž jako normální člověk musíte zabývat zrovna takovým rovníkem? A proto se tedy na věci dívám vždycky ze zjednodušujícího hlediska. Svět, jak ho vidím, mi totiž připadá jako složený z velké řady, málem z nekonečného množství nejrůznějších možností, a už proto je aspoň do jisté míry na jednotlivých lidech, aby ho spoluvytvářeli tím, že z těch možností nějaké vyberou. Svět jsou právě takové kavárenské stolky, zkondenzované z hromad a hromad alternativ. Abych se ale vrátil k věci: provádět levou a pravou rukou v jednu chvíli dva různé výpočty rozhodně není nijak jednoduchá záležitost. I mně samotnému trvalo nehezky dlouho, než jsem se to pořádně naučil. Jakmile se vám to ale jednou povede, čili: jakmile jednou pochopíte princip, už tu schopnost jen tak nezapomenete. Je to stejné jako s ježděním na kole nebo s plaváním. Čímž netvrdím, že to už pak nemusíte dál procvičovat. Schopnosti se mohou rozvíjet a forma vybrušovat pouze neustálým cvičením. A právě proto nosím stále po kapsách hrsti drobných a volné chvíle věnuju přepočítávání. Momentálně jsem měl právě po kapsách tři pětisetjeny a osmnáct stojenů, padesátijenů bylo sedm a desetijenů šestnáct. Celková suma dělala 3810 jenů. Výpočet nedal skoro žádnou práci. Při takhle malém množství to šlo snáz než počítání na prstech. Spokojeně jsem se opřel o nerezovou stěnu a zadíval se na dveře před sebou. Neotvíraly se.